Naše indické trable

Je to rychlá akce. Letecká společnost Qatar má třídenní speciální nabídku a letenky za neuvěřitelné ceny. Volám sestřenici a domlouváme se na Indii. Hodí se nám opustit republiku a kde jinde nepřemýšlet nad věcmi, s kterými už nic neuděláte a nerozebírat co by kdyby než tam? Žádné válení na pláži, naopak. Potřebujeme dát si co nejvíc do těla.

Kodrcáme se po hlavní silnici k jednomu z nejnavštěvovanějších míst na planetě, divu světa  Taj Mahalu. Jedeme po levé straně, autobus se kýve ze strany na stranu a za neustálého troubení svého a jiných vozidel, která ho míjejí, ubíhají kilometry vyprahlou krajinou. Mám otevřené okénko, ale je to spíš na škodu, fouká na mě tak horký vzduch, jako bych na sebe mířila fénem. Během dvouhodinové cesty vypijeme několik litrů vody a doslova plaveme ve vlastní šťávě. Ve srovnání s místními lidmi, kteří s námi cestují, vypadáme úplně k.o. Není se čemu divit. Absolvovaly jsme sedmi hodinovou cestu autobusem do Budapešti, pak dvanáct hodin letu a teď se musíme vyrovnat s šedesáti stupňovým horkem, které zde v červnu panuje. Moc turistů nepotkáváme, narozdíl od nás mají asi rozum. Voda, kterou pijeme, je úplně horká. A mám hlad. Trocha vařeného a osoleného hrachu s cibulí zabaleného do novin, který jsem si dala hned po výlezu z letiště, mě nezasytila na dlouho. Během pauzy na oběd jsem ochutnala i další specialitu vyskytující se zde na každém rohu a v hojném počtu konzumovanou místními - vodu se solí, případně dochucenou šťávou z limetky. Divila jsem se ceně dvě naše koruny za pomerančový džus, jak jsem si nápoj při pohledu na vystavené ovoce představovala. Že dostanu vodu se solí mě ani nenapadlo. To jsou ty věčné a nikdy nekončící cestovatelské omyly. Příjem soli je tady ale víc než nutný. Mám pocit, že se vypotím a odpařím do atmosféry. Další zastávka. Kupuji si pokrm, který jsem měla před pár hodinami, ale nechutná stejně. Tentokrát navíc dostávám velkou dávku chilli, takže sním asi polovinu a na uhašení vypiji půl litru vody na ex.

Jeden Brazilec sdílí stejný názor jako sestřenice, co se místní stravy týče. Po Indii cestuje pět měsíců a prý nemá kuráž tato jídla od stánků ochutnat. Nechápu proč. Maximálně z toho dostanu průjem no. Stojíme před autobusem a kolem nás létají plastové láhve, které okénky vyhazují naši spolucestující. Na jakýsi osobní protest těch pár láhví posbírám a sledovaná desítkami párů očí je vyhazuji do blízkého odpadkového koše. Je to k ničemu, ale jsme na začátku pobytu a já mám na akce tohoto typu zatím chuť a energii. Později se stanu ignorantem. Sestřenice mi nutí dezinfekci, prý už si s nikým nemám podávat ruce. Jsem zvědavá, jak dlouho jí ta opatrnost vydrží.

Jsme v Agře. Náš první cíl. Sedím na posteli v našem hotelovém pokoji a pozoruji sestřenici, jak do sebe klopí asi padesátiprocentní slivovici. Má své způsoby, jak zde přežít ve zdraví. To ještě netuším, že mě za několik hodin smích přejde.

Větrák rozhání teplý vzduch, před chvílí dveře podběhla myš a zalezla do skříně, jejíž dveře jsou svázané drátkem - teď už víme proč. V koupelně nesvítí světlo, takže při sprchování necháváme otevřené dveře, aby tam dopadla alespoň trocha žlutého tlumeného z pokoje, na záchod chodíme s čelovkou. Voda teče pouze teplá. A několikrát za noc přestane jít elektrika, což jsou chvíle, kdy je vedro na padnutí. Taj Mahal, který další den navštívíme, je místo s úžasnou atmosférou!

Další přesun do města Lucknow. Je to náhradní plán, původně jsme chtěly jet rovnou do Varanásí, ale jsou zde prázdniny a vlaky jsou zarezervované několik dní dopředu. Noc jsem strávila na záchodě. Zvracela jsem a měla průjem. Proklínala jsem placky se zeleninovou omáčkou, mangový džus i džus z cukrové třtiny.

Sestřenice mi s vítězným výrazem podala Immodium. Došlo na její slova. Nejí u stánků a vyplatilo se jí to. A taky pije slivovici a dezinfikuje si ruce. Vlak vyráží v 6 hodin ráno. Postupně se zaplňuje, až do posledního místa. Jede s námi skupina policistů, která převáží vězně. Doprovází ho drobná manželka, na jejíž vrásčité tváři se podepsaly starosti, s malou holčičkou v náručí. Smutný obrázek. Podél kolejí v dřepu dospělí lidé vykonávají potřebu. Stejně je tomu i na skládkách lemujících prostor podél kolejí. Pozoruji krajinu skrz zamřížované okno a popíjím ledově vychlazenou Colu. Tento nápoj mi v těchto podmínkách způsobuje neuvěřitelnou slast. Celé odpoledne hledáme vhodný hotel. Rikšové nás rozváží po levných ubytovacích zařízeních, ale ceny jsou nakonec mnohem vyšší, než tvrdí. Tak raději chodíme samy. Seženeme pokoj, kde kromě větráku máme i cooler, což je také větrák, ale umístěn v okně směřujícím do chodby, jenž má z druhé strany v kovové skřínce slámu. Vypadá  jako králíkárna. Bara Imambara je jedna z hlavních památek města a opravdu stojí za návštěvu.

Je zde problém dostat se do místa, kam chceme. Většina tuktukářů nebo rikšů nemluví anglicky nebo neumí číst. Takže nám nepomůže ani mapa nebo vizitka hotelu. Náš hotel se jmenuje Surya a na vizitce má obrázek Taj Mahalu. Jeden rikša se na ní podívá, pokývá hlavou a řekne: "Taj Mahal hotel, Taj Mahal hotel". Chvíli nám trvá, než  mu vysvětlíme, že se náš hotel jmenuje jinak. Většina z nich také dělá, že ví, kam nás mají odvézt, ale během cesty několikrát zastavují a ptají se kolemjdoucích lidí, v hloučku debatují nad naší mapou a nakonec stejně místo chrámového komplexu končíme u nákupního centra.

Sedíme uvnitř vlakového nádraží v Lucknow a čekáme na noční vlak do Varanásí. Posadily jsme se do stánku, který má stříšku a je na vyvýšeném dřevěném pódiu, na němž jsou upevněné dvě kovové židle. Stačí, aby se u nás zastavil jeden člověk a zeptal se, co nabízíme, když tady sedíme a během minuty je kolem nás dav několika desítek lidí, kteří pozorují, jak si píši do deníku a zvýrazňuji barevnými fixami studijní texty a vypadají, jak je to hrozně zajímá. Ti, kteří mluví anglicky, většinou mladí studenti, se ptají na milión věcí. Cesta utekla. Spací vůz tvoří řady tří lůžek nad sebou. Jsme v oddělení s větráky, ceny za místo v klimatizovaném vagónu jsou mnohem vyšší a spadají pod první třídu.

Pokoj ve Varanásí si raději rezervujeme předem přes internet. A hned po příjezdu kupujeme lístky do Dillí, aby se nestalo, že bychom se pak nevešly do vlaku. Na každém vlakovém nádraží je Tourist police, kde jsou připraveni sdělit turistům veškeré potřebné informace a rady. Dostáváme mapu a doporučení na továrnu s hedvábím. Asi dvě hodiny se pak probíráme hedvábnými šátky nejrůznějších barev a vzorů, krásné dárky.

Večer mě přepadne chuť na cornflakesy s mlékem, nedávám na námitky sestřenice, je to silnější než já. Celou noc pak trávím na záchodě, vidím všechny svaté a proklínám sama sebe. Další dva dny piji odpornou Smectu a jsem na dietě. Jedno ráno se dopravujeme ke Ganze a absolvujeme projížďku podél břehu za východu slunce. Lidé se myjí v řece, plují na lodích, z břehu zní hudba a v dáli hoří oheň, kde pálí mrtvé. Po východu slunce se tmavé barvy budov změní, hudba zmlkne, lidé se začínají pomalu vytrácet. Město vstupuje do dalšího dne.

Navštěvujeme centrum jógy ve staré části města. Zaplatíme jeden dvouhodinový cyklus a čekáme na učitele. Přichází starší vysmátý pán, který působí, že si před naší hodinou něco dal. Než aby cvičil, většinu času prokecá. Zároveň se ale stane něco nečekaného. Na začátku hodiny zkoušíme cvik, kdy se postavíme na ruce a nohy zahákneme za ně, takže celé tělo drží na rukou. Nepodařilo se nám to, ale pán tvrdil, že po této dvouhodinové lekci cvik zvládneme. A opravdu se tak stalo!

Během cestování po Indii jsme se nesetkaly s žádnými velkými problémy. Bylo to náročné, ale zároveň relax v úplně jiném světě. To, že muži zde jsou schopni jít naproti Vám, pak to náhle otočit, jít metr za Vámi a sledovat každý Váš pohyb, musíte brát jako fakt, který k Indii patří. Muži zde civí. I když jsme měly dlouhé volné kalhoty a nenosily tílka s výstřihem ani odhalenými rameny, světlá pleť je pro ně natolik fascinující, že se chovají, jak se chovají. Někteří na nás sahali. A tak jsem jednomu, který mi sáhl na prso, uštědřila několik ran a nadávala na celou ulici, takže se pak dokonce omluvil. Indie je jiný svět. To se ale nedá popsat, musí se to zažít. A není nic jednoduššího než se rozhodnout, mít dostatek odvahy a zkusit něco jiného než evropské destinace. Cenově to vyjde na stejno. A jistě ve Vás pobyt v takové zemi zanechá nesmazatelnou stopu. Ať už v dobrém či zlém. Bude to nezapomenutelný zážitek.