Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Úsměvné vzpomínky na Afriku

Viděla jsem krásná místa v Evropě, Asii, Jižní Americe. V Africe jsem sice navštívila Maroko, ale to nemělo s Afrikou, jakou znám z dokumentů a filmů, téměř nic společného. Chtěla jsem vidět hlavně přírodu, typické vyprahlé savany s pár zelenými stromy, stáda zvířat a udělat si vlastní obrázek o tom, jak vypadá život ve východní Africe.

Místo příletu a odletu jsme zvolili odlišné, abychom toho mohli více procestovat a nemuseli se vracet. Očkování proti břišnímu tyfu už jsem nestihla, takže jsem měla pouze očkování proti žloutence a žluté zimnici, které je v některých státech Afriky povinné. Přestup jsme měli v Dubaji. Problémem levných letenek může být například to, že na navazující let čekáte od půlnoci do deseti hodin dopoledne. Klimatizace jela snad na maximum a my se střídali o spacák. Přítel si ho totiž prozíravě vzal s sebou do příručního zavazadla, na rozdíl ode mě. Mužská praktičnost je někdy k nezaplacení.

Vítejte v Tanzánii

Přiletěli jsme do Dar-es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den jsme se hned přesouvali na ostrov Zanzibar. Z průvodce jsme věděli, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. Po vystoupení z taxíku se na nás v přístavu sesypalo asi deset mužů, kteří se předháněli v nabídkách lodních lístků. Jeden z nich nás vzal do kanceláře a řekl, že loď odplouvá za půl hodiny, je to ta rychlá a stojí tedy čtyřicet dolarů. Na můstek nás slušně doprovodil, pak ale zmizel. Když jsem ve frontě neviděla žádné bělochy, začala jsem tušit podvod. A taky to tak bylo. Loď odplouvala za dvě hodiny a cesta trvala pět místo slibovaných dvou hodin. Navíc jsme přispěli dohromady třiceti dolary místnímu podvodníkovi, protože lístek na pomalou loď měl stát jen dvacet pět dolarů.

Relax na Zanzibaru

Když jsme připluli na Zanzibar, byli jsme vděčni, že hned v přístavu je stánek s informacemi pro turisty. Úředníci byli ochotni objednat hotel, zařídit pronájem motorky nebo zorganizovat výlet a mohli jsme si být jisti, že tentokrát na podvodníky nenarazíme. Ubytovali jsme se v hotelu ve staré části města, tzv. Stone townu. Je typická úzkými uličkami, které jsou v mých očích všechny stejné a sama bych nebyla schopna najít cestu  zpět do hotelu. Můj orientační smysl je totiž na bodu mrazu, což se zde opět potvrdilo. Lidé na ostrově byli velice příjemní, zdravili se s námi, přáli příjemný pobyt nebo se zajímali, odkud jsme a jak se nám v jejich zemi líbí. Typický byl pozdrav Jambo (ahoj) a Hakuna matata, což znamená pohoda, žádný spěch a je tím míněno, že si máte pobyt na ostrově pořádně a bez zbytečných nervů užít. Na dva dny jsme si půjčili motorku a projeli severní a východní část ostrova. Hlavní silnice byly v perfektním stavu. Jeli jsme palmovou džunglí a míjeli vesničky s mávajícími obyvateli. Sice nás pořádně bolely zadky, ale odměnou nám byly nekonečně dlouhé pláže s bílým jemným pískem. Moře bylo azurové a teplé, ale nevýhodou jsou extrémně velké odlivy, takže pokud máte strach vzdálit se několik stovek metrů od břehu, moc si nezaplavete.

Místní strava

Na pláži jsme narazili na dalšího „dobráka“. Nabízel nám tříchodové menu složené z místních specialit v restauraci s výhledem na moře. S dobrým pocitem, že jsme cenu usmlouvali na třetinu původní částky, jsme ho následovali. Minuli jsme několik restaurací na pláži, a když jsme se začali vzdalovat od moře, začali jsme opět tušit podvod. Skončili jsme v chýši, kde obědvali místní. Paní setřela ze stolu zbytky masa, odehnala mouchy a dala nám porci rýže s fazolemi, misku omáčky s masem a mango. Místní se nijak nevraživě nedívali, i když turisty ve své restauraci asi nevidí každý den. My se výborně najedli a měli zase další zážitek k dobru. Večeřeli jsme pravidelně na místním trhu. Mým nejoblíbenějším jídlem byly placky, které vypadaly jako naše palačinky a chutnaly stejně, ale byly bez cukru. K tomu horké mléko s cukrem nebo kořeněný čaj s mlékem a cukrem. Co šlo, to jsem omývala balenou vodou. Vzhledem k tamnímu zdravotnictví pro mě byla situace, která by vyžadovala doktora, nepředstavitelná, a proto jsem se jí snažila předejít, jak se dalo. Vyplatilo se. Během celého pobytu jsme neměli žádný zdravotní problém.

Kraťasy? Ani náhodou!

Více než 90% obyvatel ostrova jsou muslimové, nehodí se tedy chodit tam v kraťasech nebo tílkách s výstřihem. Místní obyvatelé by nejspíš nic neřekli, ale… Myslím si, že trocha pochopení a respektu k jiné kultuře by při cestování měla být na místě. Lidé mají také radost a ocení každé slovíčko, které se v jejich řeči (v tomto případě ve svahilštině) naučíte. Nechť je příkladem situace, kdy jsem si kupovala sušenou rybu na trhu a anglicky se zeptala asi sedmdesátileté stařenky na cenu. Svahilsky se začala zlobit. Domyslela jsem si, že říkala něco ve smyslu: „Když mi to neumíš říci svahilsky, tak sem nelez.“ Paní sedící vedle ní jí to přeložila, takže jsem dostala rybu a poděkovala jsem svahilsky. Stařenka v tu chvíli roztáhla ústa do širokého úsměvu, který mě opravdu zahřál u srdce. Už proto stojí za to pár slov umět. Místní obyvatelé to ocení.

Centimetr od želv

Jeden den jsme strávili na ostrově vzdáleném čtyři kilometry od ostrova, kde se nachází velká kolonie želv obrovských, které sem byly přivezeny v roce 1919 ze Seychel. Bylo úžasné pozorovat je hodně zblízka, dotýkat se jich, pohybovat se mezi nimi a krmit je špenátem. Potom jsme šnorchlovali  mezi desítkami barevných ryb za doprovodu uklidňujícího šumění korálů. Skvělý den!

V  zimních rukavicích a čepicích

Odpočinkový pobyt na ostrově jsme bohužel zařadili na začátek našeho afrického pobytu, i když by se hodil spíše na jeho konec. Po pár dnech jsme se přesunuli na pevninu a autobusem absolvovali čtrnáctihodinový přesun z Dar-es-Salaamu v Tanzanii do Nairobi v Keni. Po zkušenostech z jiných zemí jsem si do autobusu vzala mikinu a bundu, protože jsem předpokládala, že budu mrznout díky  klimatizaci. V Africe tomu bylo ale naopak. Klimatizace v autobuse neexistovala a jediný, kdo otvíral okno a snažil se zachytit trochu chladnějšího vzduchu, jsem byla já. Afričané byli nabaleni v bundách s kožichem, ti zmrzlejší měli čepice a ti nejzmrzlejší dokonce rukavice. Úsměvný zážitek.

Havárie uprostřed divočiny

Cesta autobusem pokračovala. Stmívalo se už v sedm hodin večer. Nacházeli jsme se asi dvě hodiny od keňských hranic, v absolutní pustině, všude kolem byla tma. Najednou náraz, nikdo nevěděl, co se stalo. Drželi jsme se sedaček před námi a čekali, co bude. Naštěstí jsme zůstali na silnici a nespadli z dvoumetrového srázu, který by nás čekal nebýt široké silnice a řidičovy pohotovosti. V Africe jsme totiž neviděli svodidla a zde také chyběla. Po zastavení všichni vyběhli z autobusu,  zjišťovat, co se stalo. Vrazilo do nás nákladní auto a ujelo. Naštěstí jsme měli jen proraženou pneumatiku. Posádka autobusu ji vyměnila za dvě hodiny, mezitím přijela i policie s viníkem nehody a pokračovali jsme na policejní stanici. Asi po hodině sepisování výslechů několika svědků jsme pokračovali v jízdě do Keni.

Jízda s pípajícími kuřátky

Kromě autobusů jsme jezdili i v matatu, což je typický africký dopravní prostředek projíždějící městy a zastavující kdekoliv a komukoliv. Nevýhodou této dvanáctimístné dodávky je ovšem to, že se rozjede, až když se naplní do posledního místa. V Nairobi jsme takto čekali tři hodiny, než jsme mohli vyrazit a jízdu jsme měli zpestřenou neustálým pípáním tří stovek jednodenních kuřátek, které byly namačkány ve třech krabicích s otvory na klíně jedné spolucestující. Jejich pípání bylo extrémně hlasité s nádechem zoufalosti, zejména při projetí dírou nebo prudkou zatáčkou. Tříhodinová cesta s batohy na klíně, pípáním kuřátek z jedné a poslechem hlasité hudby z druhé strany, byla vysilující, ale dodnes na ni vzpomínám s velkým úsměvem.

Národní park Hell´s gate

Naším dalším cílem byl národní park Hell´s gate v Keni. Důvodem našeho výběru byly skály, nejlevnější vstupné ve srovnání s ostatními parky a možnost jízdy na kole. Jelikož jsme zde plánovali zůstat pět dnů, museli jsme se na to vybavit, hlavně nakoupit jídlo a vodu. Matatu nás vyhodilo na rozcestí dva kilometru od hlavní brány parku. S batohy na zádech, obtěžkáni igelitkami s jídlem a pitím, jsme vypadali asi hodně zoufale, protože nám zastavili strážci, kteří měli zrovna do parku namířeno a svezli nás autem. Neradovali jsme se ale dlouho, protože nám bylo řečeno, že kemp je nahoře na kopci, pět kilometrů od nás. Museli jsme nasednout na kola, igelitky pověsit na řídítka a odolávat váze batohu, která nás tlačila k zemi. Dohromady jsme vezli asi padesát kilo. Cesta pod rovníkovým sluncem a jasnou oblohou, která se klikatila do prudkého kopce plného kamenů a prachu, byla lemována různými druhy býložravců, pro jejichž fotografii jsem byla ochotna z kola i přes všechny komplikace slézt. Odměnou nám byl kemp s nádherným výhledem na širé pláně parku, kde jsme byli většinu času sami. Nevýhodou byla chybějící sprcha. Myli jsme se pouze pod kohoutkem, který byl asi metr nad zemí a voda tekla, jen když se drželo tlačítko. Mohli jsme si zde ovšem grilovat maso. V parku žijí zebry, antilopy, divoká prasata, pštrosi a  buvoli. Projeli jsme všechny trasy, které park nabízel. Mohli jsme zastavit kdekoliv, kdykoliv, fotit cokoliv a pohybovali jsme se v místech, kde jsme byli úplně sami. Na rozdíl od lidí, kteří do parku přijeli s cestovní agenturou v autě a pozorovali a fotili zvířata pouze pod střechou džípu.

Kráterní jezírko

Při výběru dalšího místa, které navštívíme, jsme ani netušili, jak okouzlující bude. Malé kráterní jezírko s jedním hrochem, který sem byl nejspíš přivezen, pár plameňáky, kteří zůstali poté, co několik stovek jejich kolegů odletělo za větším jezerem, jedním zbloudilým buvolem a velkou žirafí rodinou, mi učarovalo. Nejlepší byla půldenní túra po okraji kráteru s krásným výhledem na jeho nitro. Část tvoří jezero, část typický africký porost. Asi hodinu jsem fotila žirafy, které se pásly v srdci džungle. Nechaly mě, abych se přiblížila. Ze všech zvířat, která jsme v Africe spatřili, mě žirafy okouzlily nejvíce. My jsme spali ve stanu a jídlo měli vlastní, byla zde ale možnost, zaplatit si chatičku mezi stromy, s výhledem na jezero a vířivkou na terase. Večeřet byly servírovány v restauraci pohupující se na jezeře. To je můj tip pro romantický pobyt.

Nebezpeční hroši

Kemp u tohoto jezera byl nejhlučnější, který jsme navštívili. Desítky zpívajících (já bych ale v tomto případě řekla spíše uřvaných) ptáků začalo své představení s rozedněním, okolo šesté hodiny. Zprvu hrozné probuzení se stalo příjemným a doplňovalo krásný výhled na rudě zbarvené mraky a hladinu jezera při východu slunce. Stejně jako nad ránem, ani v noci jsme toho moc nenaspali. Byli jsme totiž ve střehu kvůli hrochům, kteří na břeh pravidelně vylézali v sedm hodin večer a do vody se vraceli v pět hodin ráno. Mezitím urazili pravidelné kolečko kolem kempu a spásli, co se dalo. Když chroupali trávu pár desítek centimetrů od našich hlav, modlila jsem se, aby neztratili rovnováhu a nedupli na nás.  Pro jistotu je každou noc hlídal strážce s baterkou, který fungoval i jako doprovod, když se někdo chtěl vzdálit ze stanu. Hroši jsou totiž hodně nebezpečná zvířata a je lepší držet se od nich dál.

Studené Nairobi

Měla jsem spacák do patnácti stupňů a ne vždy mi v něm bylo teplo. Například v Nairobi, které se nachází v 1700 m. n. m., bylo nad ránem kolem sedmi stupňů. Ale dalo se to vydržet. Sluníčko na nás nevykouklo ani jednou. Nechápu, jak zde mohla Karen Blixen, která napsala knihu Vzpomínky na Afriku, pěstovat kávu. Na její farmě jsme se byli podívat, je krásná. Stojí v luxusní vilové čtvrti asi dvacet kilometrů od centra Nairobi. Jestliže žasnu nad některými vilami našich movitých spoluobčanů, tam jsem žasla mnohem více. Obrovská luxusní sídla stojící na nepopsatelně velkých pozemcích, z nichž jsou nádherné zahrady, byla záviděníhodná.

Malí sloní sirotci

V Nairobi se nachází organizace Davida Sheldricka. Stará se o sloní mláďata, která přišla o matku. Důvodem jsou většinou pytláci, kteří slony zabíjejí kvůli klům. Vláda se tomu sice snaží zabránit zákazem vývozu slonoviny, i tak je ale na pytláky krátká. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých informací, např., že ošetřovatel musí se slony být 24 hodin denně, nesmějí pít kravské mléko a že organizaci opouštějí ve třech letech a pak jsou sledováni, dokud se jich neujme nějaká sloní rodina. Základní sociální jednotku ve sloní říši tvoří devět až jedenáct samic a jejich mláďata. Větší skupiny se rozdělují, ale jsou si nablízku a často spolupracují. Samečci opouštějí tyto skupiny v pubertě, kolem dvanáctého roku. Zbytek života tráví sdružováním s jinými samci nebo vedou samotářský způsob života. Po úmrtí člena skupiny ho ostatní přikryjí větvemi a pískem a tělo chodí kontrolovat. Netušila jsem, jak jsme si se slony blízcí.

 

Na pobyt ve stanu jsem si zvykla. Záda se otlačila, krk se přizpůsobil podivným polohám a jedno ráno už nebyla žádná bolest, kterou bych řešila. Studená sprcha v kempech byla mnohdy utrpením, párkrát ale příjemným osvěžením. Poprvé jsem využila veškeré oblečení, které jsem si vzala, bylo to totiž pouhých deset kusů, když nepočítám spodní prádlo a ponožky. Spotřebovala jsem veškerou kosmetiku, protože většina byla v mini balení. Bylo to náročné, ale poznala jsem kus Afriky – život v ní, její obyvatele, dopravní prostředky, jídlo, kulturu, krajinu, faunu i flóru. Začínám sledovat levné letenky, abych se mohla vrátit do tohoto krásného kontinentu a jsem si jistá, že batoh s karimatkou, stanem a spacákem si sbalím tak ráda jako nikdy předtím!

 

 

Autor: Veronika Havlíková | úterý 11.10.2011 11:45 | karma článku: 32,63 | přečteno: 3838x
  • Další články autora

Veronika Havlíková

Leťte do Chile, budete nadšeni - fotoblog

Neskutečně rozmanitá země, kde si vychutnávám vývary z hovězího, steaky přes půl talíře zapíjím skvělým červeným vínem, užívám si sandboarding i lyžování na vrcholcích And, hledám vikuňu, mám opici po popíjení silné pálenky Pisco, obdivuji sto let starou kaktusovou rodinu o tisících členech, čekám na tučňáky, kochám se nekonečnou opuštěnou krajinou, odpočívám na bělostných plážích, jezdím na koni mezi písečnými dunami, bavím se s usměvavými lidmi, a jelikož nestihnu zažít spoustu dalšího, co Chile nabízí, musím se sem co nejdříve vrátit.

12.10.2014 v 18:19 | Karma: 25,67 | Přečteno: 1189x | Diskuse| Fotoblogy

Veronika Havlíková

Keukenhof: Největší evropská zahrada - fotoblog

Největší květinový park v Nizozemsku a celé Evropě se rozkládá na třiceti hektarech a kdysi býval součástí hradu Keukenhof. Každý rok zde vykvete šest miliónů květin, zejména tulipánů a narcisů. O park se stará dvacet osm zahradníků, kteří pečují o staleté stromy, jezírka, vodní kanály, čtyři kryté pavilony a překrásné venkovní záhony, jejichž barevnost vytváří téměř umělecká díla. Procházet se můžete po patnácti kilometrech cest v období od března do května.

11.5.2014 v 20:13 | Karma: 28,31 | Přečteno: 990x | Diskuse| Fotoblogy

Veronika Havlíková

Miluji surfování! - fotoblog

Čichla jsem k němu před rokem. Neuměla jsem naskočit na prkno, udržet balanc, natož chytit vlnu. To se rychle změnilo a dnes si neumím představit, že bych nesurfovala. Jeden známý slogan říká: "Life is better when you surf". Svatá pravda.

3.10.2013 v 10:42 | Karma: 28,10 | Přečteno: 1267x | Diskuse| Fotoblogy

Veronika Havlíková

Sexy surfařky a další krásy Srí Lanky - fotoblog

Těšila jsem se, až si budu opět užívat lehkost bytí na Srí Lance. Je to tu. A opět je tady tak skvěle, že se mi nechce zpátky.

15.9.2013 v 15:07 | Karma: 32,14 | Přečteno: 2324x | Diskuse| Fotoblogy

Veronika Havlíková

Najednou je kohoutková voda špatná? Zase jde jen o prachy

Tento týden jsem zaregistrovala stále se rozšiřující seznam restaurací, které zdarma nabízejí tzv. kohoutkovou vodu. Jako zákazník tento nápad chválím, výrobci se samozřejmě snaží přijít na způsob, jak tuto (pro ně neblahou) situaci zastavit.

24.7.2013 v 17:45 | Karma: 42,21 | Přečteno: 5949x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí

26. dubna 2024  12:04

Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...

Dvacet let dotací z EU. Přinesly zločiny, ale i vlaky, techniku a splavné řeky

2. května 2024

Premium Lázně, které nevznikly a je z nich night club nebo zdvihací most, který se nikdy nezdvihl. Česko...

Rus má imperialistické myšlenky. Ukrajinou nekončí, říká velitel v Donbasu

2. května 2024

Premium Doněcká oblast (od zpravodajů iDNES.cz) Vymlácená okna, ale i celé domy srovnané se zemí. Tak vypadá Doněck a celý průmyslový Donbas....

Zelenskyj odvolal šéfa kybernetické špionáže kvůli skandálu s bytem manželky

1. května 2024  22:26

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odvolal šéfa kybernetického oddělení tajné služby SBU...

V Břeclavi na chlapce spadla branka, na následky zranění zemřel

1. května 2024

V Břeclavi ve středu v podvečer po úrazu na hřišti zemřel dvanáctiletý chlapec. Policie okolnosti...

  • Počet článků 47
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 2525x
Jejím koníčkem je cestování.