Exotické Borneo
Malý autobus pomalu vystoupal k národnímu parku Kinabalu. Jeho dominantu a náš cíl - nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mt. Kinabalu (4101m.n.m.) - nevidíme, je zahalena v mracích. Vcházíme do areálu, zaplatíme vstupné a dostáváme informace. "Na horu opravdu není možné jít bez průvodce", opakuje nám poněkolikáté strážce parku. Nevěřím svým uším. Na Sněžku mě taky nikdo nedoprovázel. Osmikilometrová túra je rozdělena do dvou dnů, aby se co nejvíc vydělalo. Po cestě se totiž musí spát v chatách. I kdybychom na toto přistoupili, můžeme mít problém. Ubytování bývá často plné, zarezervované několik měsíců dopředu. Navíc bychom museli zaplatit za průvodce a pojištění při "výstupu" (povinné, i když máte své cestovní pojištění). Pozoruji desítky přijíždějících autobusů narvaných Číňany, kteří mají prázdniny. Když se obyvatelé této země dají do pohybu, stojí to za to. Z hory přichází skupina turistů. Je jich asi dvacet. Na krku mají pověšené kartičky, aby se vědělo, k jaké skupině a jakému průvodci patří. V rukách pevně svírají certifikáty o výstupu a ve tváři mají vítězný výraz, jakoby právě sdolali Mt. Everest. Směšná a masová turistická záležitost. Nakonec se nám daří přemluvit jednoho průvodce, aby s námi na horu vylezl za den. Po vyplnění formuláře a rezervace na výstup ode dneška za dva dny nám ale sděluje, že pokud bude ošklivo, peníze zpět nedostaneme, ale můžeme jít jindy, až bude hezky. Tolik času, abychom si mohli dovolit čekat třeba týden na pěkné počasí umožňující výstup, nemáme, a tak se musíme smířit s tím, že se na nejvyšší horu JV Asie tentokrát bohužel nepodíváme.
Potřebujeme se dostat dolů do nížiny, tady není kde přespat. Ve 20 hodin sice jede autobus, ale projede kolem bez zastavení, i když na zastávce (nebo spíš jejím torzu) mávám, co mi síly stačí. Naštěstí stopnu místní manželský pár. Orangutaní centrum, které je naším dalším cílem, otvírá své brány v 9 hodin. Uvnitř areálu shlédneme informační video a pak pokračujeme k venkovnímu výběhu, kde probíhá krmení. Místo hromady orangutanů tam však jsou jen tři, jednoho z nich navíc přinesli ošetřovatelé až na místo.
Abychom si spravili náladu, vydáváme se na čtyř kilometrovou trasu zvanou Birds trail, která vede džunglí kolem centra. Správa parku nás varuje, že je po dešti a cesty nejsou příliš schůdné, to nás ale neodradí. Jdu v žabkách a při každém šlápnutí, kdy zapadnu do hustého bahna až po kotníky, mám pocit, že se mi nohu už nepodaří vytáhnou. Začínají se na nás přisávat desítky pijavic. Jsou rychlé a schopné za okamžik vylézt až do půli stehna. Překvapivě nečíhají jen v bahně, ale válejí se jen tak na zemi a zachytí se na cokoliv, co prochází kolem. Pak potkáváme orangutana, kterému chybí levá ruka a místo ní má pouze krátký pahýlek. Nejdřív se houpe na liáně, pak ale zpozorní a zaujatě si nás prohlíží. Je velmi přátelský. Jde po pěšině před námi, ohlíží se, a když je potřeba, dokonce počká. Tváří se velmi důležitě, jak se na roli průvodce jeho typu patří.
Cesta do dalšího národního parku je trnitá. Dva dny jedeme autobusem a pak ještě sedm hodin lodí po špinavé široké řece lemované jen džunglí a občas nějakou osadou s pár domy. Dostáváme se do vesničky Long Teravan v úplném srdci džungle. Ubytujeme se u místních v long housu, což je bydlení typické pro tuto oblast. Celou vesnici vlastně tvoří jeden dlouhý dům – představte si například dvacet našich řadových domů vedle sebe. Tento je ale ze dřeva a každá část patří jiné rodině. Dům našich hostitelů je složen z několika obrovských místností v přízemí a pokojů v prvním patře, kde spíme na matracích na zemi i my. Druhý den nás místní muži vezou do národního parku Mulu vzdáleného tři hodiny od vesnice. Tento park patří mezi nejnavštěvovanější na Borneu, je světovým dědictvím UNESCO a zároveň chráněnou rezervací, protože se jedná o velkou plochu neporušeného deštného pralesa, v níž se ukrývá například několik vzácných druhů orchidejí nebo vápencových skal ve tvaru ostrých špičatých věží. Cesta byla opravdu vysilující, ale pohled do života místních obyvatel žijících uprostřed džungle, za to stál. Komplikace pokračují. První otázka od zaměstnanců parku zní, zda máme rezervaci. "To snad ne", říkám si v duchu. Zbývá na nás jen ubytování ve stanu, což je v tropech opravdu za trest. V celém areálu se tyčí jediný stan - ten náš. Venku je hrozné horko a vlhko, ve stanu dusno a všude hejna komárů. Navíc se musíme mýt v umyvadle na WC, protože pro lidi spící ve stanu zde kupodivu nejsou zřízeny žádné umývárny. S lítostí pozoruji chatičky se sociálním zařízením, kterých je v celém parku spousta. První den následujeme průvodce do dvou obrovských jeskyní, kde žijí víc než tři milióny netopýrů, kteří každý den vylétají ven. Zpočátku rotují a čekají, až jich bude co nejvíce, a pak na obloze vytvářejí obrazce - kruhy. Loví v takto velkém počtu, aby nebyli tak snadnou kořistí pro dravce. V parku je spousta krásných vodopádů, u kterých se dá koupat, hodně turistických cest a procházek džunglí po dřevěných chodnících (nic pro dobrodruhy) nebo cesty po lanových mostech natažených mezi korunami stromů (tzv. sky walk).
Zpáteční cestu absolvujeme raději letadlem. Let trvá pár hodin místo tří dnů cesty autobusy a loděmi. Čeká nás národní park Bako, který patří mezi nejkrásnější malajské parky. Je známý hlavně díky opici Kahau nosaté (Proboscis monkey), která za pojmenování vděčí svému nápadnému nosu, vyskytuje se zde ve velkém počtu a ve skupinách požírá mangovníkové listy. Kromě ní zde žije spousta dalších druhů opic, například makakové a lemuři, divoká prasata nebo více než sto padesát druhů ptáků. I zde musíme, kvůli předem nezajištěnému ubytování, spát ve stanu. Velký oplocený prostor zastíněný vysokými stromy máme jen pro sebe. Tentokrát i s umývárnami. Každý den, nejčastěji ráno, nás navštěvují makakové. Musíme dávat pozor a zabezpečit stan, protože kdyby se do něj dostali, vše by ukradli. Stačilo venku omylem něco zapomenout a už jsem to neviděla.
Jsou nesmírně zvídaví a učenliví. Každý den s nimi trávíme několik hodin. V parku jsou krásné pláže s bílým pískem a hluboké zálivy, takže pár dní odpočíváme a koupeme se v úplně horké (sluníčkem prohřáté) vodě. Procházky po dřevěných chodnících vedou i deštným pralesem, kde pozoruji zejména pozoruhodnou flóru – například masožravé rostliny čekající na hmyz.
Mrzí mě, že jsem neviděla Rafflesii. Květ této rostliny mívá průměr i jeden metr a je tak největším na světě. Má pět okvětních listů a většinou červenou barvu. Vyskytuje se pouze v tropických deštných lesích jihovýchodní Asie. Alespoň mám o důvod navíc, proč se na Borneo vrátit.
Veronika Havlíková
Leťte do Chile, budete nadšeni - fotoblog
Neskutečně rozmanitá země, kde si vychutnávám vývary z hovězího, steaky přes půl talíře zapíjím skvělým červeným vínem, užívám si sandboarding i lyžování na vrcholcích And, hledám vikuňu, mám opici po popíjení silné pálenky Pisco, obdivuji sto let starou kaktusovou rodinu o tisících členech, čekám na tučňáky, kochám se nekonečnou opuštěnou krajinou, odpočívám na bělostných plážích, jezdím na koni mezi písečnými dunami, bavím se s usměvavými lidmi, a jelikož nestihnu zažít spoustu dalšího, co Chile nabízí, musím se sem co nejdříve vrátit.
Veronika Havlíková
Keukenhof: Největší evropská zahrada - fotoblog
Největší květinový park v Nizozemsku a celé Evropě se rozkládá na třiceti hektarech a kdysi býval součástí hradu Keukenhof. Každý rok zde vykvete šest miliónů květin, zejména tulipánů a narcisů. O park se stará dvacet osm zahradníků, kteří pečují o staleté stromy, jezírka, vodní kanály, čtyři kryté pavilony a překrásné venkovní záhony, jejichž barevnost vytváří téměř umělecká díla. Procházet se můžete po patnácti kilometrech cest v období od března do května.
Veronika Havlíková
Miluji surfování! - fotoblog
Čichla jsem k němu před rokem. Neuměla jsem naskočit na prkno, udržet balanc, natož chytit vlnu. To se rychle změnilo a dnes si neumím představit, že bych nesurfovala. Jeden známý slogan říká: "Life is better when you surf". Svatá pravda.
Veronika Havlíková
Sexy surfařky a další krásy Srí Lanky - fotoblog
Těšila jsem se, až si budu opět užívat lehkost bytí na Srí Lance. Je to tu. A opět je tady tak skvěle, že se mi nechce zpátky.
Veronika Havlíková
Najednou je kohoutková voda špatná? Zase jde jen o prachy
Tento týden jsem zaregistrovala stále se rozšiřující seznam restaurací, které zdarma nabízejí tzv. kohoutkovou vodu. Jako zákazník tento nápad chválím, výrobci se samozřejmě snaží přijít na způsob, jak tuto (pro ně neblahou) situaci zastavit.
Veronika Havlíková
Kohoutí zápasy s pachutí krve - fotoblog
Kohoutí zápasy (cockfighting), které jsem viděla na Filipínách, jsou zábavou určenou v drtivé většině mužům. Pořádají se zpravidla jednou týdně a během těch dvou hodin jsem se opravdu nenudila. Pro někoho to může být drastický a nepřijatelný způsob zábavy, pro Filipínce je to ale něco jako pro nás koukání na fotbal. Tedy kromě utopence a piva. Jinak v nich kohoutí zápasy probouzejí stejné emoce, překřikují se, nadšeně uzavírají sázky, každý má svého favorita, kterému naplno fandí a když ten jejich oblíbenec zrovna nevyhraje, mají zkažený večer.
Veronika Havlíková
Vážená média, to, co děláte, je hnus
aneb nechte už Bartošovou žít. Iveta je vděčným objektem médií - rozhodně nevede spořádaný život a lze jí zachytit v šílených stavech a situacích. Tak se to děje několik let. To, co ale tento týden média předvádějí, je už opravdu extrém.
Veronika Havlíková
Fascinující Filipíny - fotoblog
Šnorchlování se žralokem velrybím, kohoutí zápasy, surfování, potápění mezi pestrobarevnými rybami a hvězdicemi, největší python a nejmenší primát na světě, Čokoládové hory, motýlí farma, nekonečné pláže s bílým pískem. To a spoustu dalšího Vám nabídnou Filipíny. Zpáteční letenka z Prahy se dá sehnat za 12 000 Kč. Tak proč nevyrazit?
Veronika Havlíková
Světem křížem krážem - fotoblog
Ráda vzpomínám na místa, která jsem měla možnost navštívit. Pojďte se na některá z nich podívat se mnou.
Veronika Havlíková
Perly Vietnamu
Chci vidět jeden ze sedmi přírodních divů světa - dva tisíce zelených ostrovů vystupujících z Jihočínského moře. Není na co čekat. Vyrážím za dalšími krásami Asie.
Veronika Havlíková
Stojí vůbec někdo o ty přihlouplé články o mužích?
Že návody, jak sbalit chlapa, změnit ho nebo z něj udělat ochočené domácí zvířátko, plní stránky ženských časopisů, jsem si už zvykla. Když na mě ale něco podobného vykouklo z dnešního magazínu Mladé fronty, trochu mě to vyděsilo.
Veronika Havlíková
Jak mi na Srí Lance řezali nohu a nejen to
Úrazy se mi vždy vyhýbaly. Na cestách jsem se potýkala pouze s angínou nebo průjmem. Tentokrát mi museli řezat nohu. Ale říká se přece, co tě nezabije, to tě posílí.
Veronika Havlíková
Uvězněni - fotoblog
Pokud máte rádi papoušky, můžete navštívit Venezuelu, kde uvidíte např. aru araraunu, který je v některých státech na hranici vyhubení, ve volné přírodě. Ptáci jsou nejkrásnější, když křižují nebe a štěbetají v korunách stromů. Pro některé bude ale navždy domovem malá a absolutně nedostačující klec. Jen proto, aby se na něj někdo z nás mohl každý den dívat a zkoušel ho naučit pár slov, kterým stejně nerozumí. Ptačí trh v Hong Kongu je takové ptačí vězení. Prodávají se tam desítky ptáků včetně chráněných. Můžete spatřit např. zmiňovaného aru, tukana obrovského, jehož zobák tvoří třetinu délky těla, kakadu bílého, který patří mezi silně ohrožené druhy nebo žaka šedého, který je lidmi považován za "skvělého řečníka".
Veronika Havlíková
Nártoun filipínský desetkrát jinak - fotoblog
Nártoun Filipínský (anglicky Tarsier) je nejmenší primát na světě. Patří mezi ohrožené endemické druhy (jedná se o druh, který se vyskytuje trvale na místě původního vzniku, neměl možnost se přemístit jinam). Na filipínském ostrově Bohol žije jen jediný druh. Měří kolem 15 centimetrů a váží průměrně 120 gramů. Pozoruhodný vzhled nártounů je dán především obrovskýma očima, které jsou nepohyblivé a dohromady váží víc než mozek tohoto živočicha. Dokonalý zrak je nezbytný pro noční způsob života a lovu. Dalším specifikem je obrovská pohyblivost krční páteře, která nártounům umožňuje otáčet hlavou o 180 stupňů na každou stranu, aniž by pohnuli tělem.
Veronika Havlíková
„Otěhotněla jsem i přes antikoncepci, miláčku.“Pánové, věříte tomu?
Ty případy jsou stejné jako přes kopírák. Potká dívku. Jsou spolu několik měsíců, rok, dva. Vztah klidně plyne. On zrovna neskáče radostí, ale je rád, že má vedle sebe někoho, kdo ho zná a nemusí sedět každý víkend v baru a platit drinky vystajlovaným osmnáctkám, které se hloupě hihňají a jsou dobré akorát na sex. Přece jen je mu už něco málo přes třicet a tohle už má přece za sebou.
Veronika Havlíková
Konec světa už možná začal aneb jak sebou necháváme manipulovat
Konec světa je "velké" téma. Zabývají se jím média z celého světa. Stejná bublina jako prasečí chřipka, která byla zpočátku prezentována jako nová smrtelná epidemie, ale nakonec na ní nezemřelo víc lidí než na obyčejnou chřipku. Mnoho států ze strachu o své spoluobčany (nebo v tom bylo něco jiného?) nakoupilo statisíce vakcín. A pak? Prasečí chřipka zmizela a většina vakcín se vyhodila. Skvělý byznys. Konec světa má přijít 21. prosince, lidé, třeste se!
Veronika Havlíková
Návštěva želví farmy - fotoblog
Na Srí Lance jsou desítky farem, které pomáhají mořským želvám přežít. Pracovníci se snaží místní lidi motivovat, aby želvy a jejich vejce nejedli, a proto je od nich vykupují. Díky tomu např. želví farma v Habaraduwě za dvacet pět let své existence vypustila do oceánu více než půl miliónu želv.
Veronika Havlíková
Zanzibar - ostrov hudebního boha
Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve Východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?
Veronika Havlíková
Chceš zhubnout? Nežer!
Hubnutí je vděčné téma. Před létem plní stránky dámských časopisů rady, jak zhubnout a zformovat svou postavičku dle diktátu módy, po Vánocích jsou to zase návody, jak shodit kila nabraná během svátků, kdy se celý národ cpal bramborovým salátem a cukrovím od babiček.
Veronika Havlíková
Proč děláme milenky?
To je otázka, kterou si kladu vždy, když mi volá některá z kamarádek, jež se honosí tímto ne příliš lichotivým titulem. Pokaždé ta samá pohádka – doma je to úplná hrůza, s manželkou nespím, leze mi na nervy, rozvedu se, to víš, že ano miláčku. Jen mi dej chvíli času. Chvíli? Hm. Chvíle se ve většině případů protáhne na roky, dokud milence nedojdou nervy a milého ženatého nekopne do zadku.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 47
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2525x