Kohoutí zápasy (cockfighting), které jsem viděla na Filipínách, jsou zábavou určenou v drtivé většině mužům. Pořádají se zpravidla jednou týdně a během těch dvou hodin jsem se opravdu nenudila. Pro někoho to může být drastický a nepřijatelný způsob zábavy, pro Filipínce je to ale něco jako pro nás koukání na fotbal. Tedy kromě utopence a piva. Jinak v nich kohoutí zápasy probouzejí stejné emoce, překřikují se, nadšeně uzavírají sázky, každý má svého favorita, kterému naplno fandí a když ten jejich oblíbenec zrovna nevyhraje, mají zkažený večer.
Aréna je nacpaná k prasknutí. Nedělní večer patří mužům.
Do ringu přichází první bojovník.
Protivníkovi je odstraněn chránič z ostruhy, která je ostrá jako břitva.
Moderátor burcuje dav k posledním sázkám.
Někteří jsou vůči jeho výzvám imunní,
jiní se rozhodují, kolik vsadit
a další křičí, aby se na ně nezapomnělo.
Vše je připraveno, zápas může začít.
Kohouti se nejprve rozdráždí, aby se vyburcovala jejich agresivita. Padne pár klovanců, proto jim majitelé rukou chrání oči.
Kohouti mají zakořeněný smysl pro teritoriální chování, takže se přirozeně snaží zlikvidovat narušitele svého území. Před zápasem jsou ještě chvíli drážděni na zemi, majitelé je drží za ocas.
Tak huš, huš a koukej se snažit.
Jde se na věc. Ale občas to vypadá, že někteří bojovníci nemají boj v krvi a chvíli trvá než pochopí, o co tady jde.
Když se rozkoukají, snaží se jeden druhého zastrašit rozčepýřenou hlavou.
Pak to začne létat. Rozpřažená křídla, vytrhané peří, nálety a panický tanec po celém ringu. Ten není moc velký právě proto, aby kohouti začali bojovat co nejdříve.
Křik publika během zápasu úplně utichne,
je slyšet jen svistot křídel.
Vyhraju, nevyhraju?
Zápasy jsou v Evropě oficiálně zakázány od roku 1850, kdy se z bojových kohoutů začala šlechtit výhradně užitková plemena. Do té doby byly např. v Anglii kohoutí zápasy s koňskými dostihy a lovením divé zvěře jednou z nejčastějších zábav šlechticů. Téměř každý rod vlastnil bojové kohouty, někdy i v řádech tisíců kusů.
V průběhu zápasu kohouti padají vyčerpáním a bolestí,
ale rozhodčí je musí vyprovokovat k další akci, protože dokud není vítěze, není konec.
Kohouty proto postrkuje proti sobě, až se začnou klovat a zápas tak může pokračovat.
Utře si ruce od krve a dál sleduje dění v ringu.
Zatímco je zápas v plném proudu, mě zajímá, jak často tady asi myjí sklo, které dělí publikum od bojovníků.
Ještě pár náletů
a je konec. Zápas má svého vítěze
a poraženého.
V současné době se kohoutí zápasy vyskytují na několika místech světa. Na Filipínách jsou dokonce považovány za národní sport. K boji je zapotřebí speciálně šlechtěný kohout, který je mohutnější, vytrvalejší a agresivnější než ten náš. Pokud je úspěšný, je velice ceněn, v tomto druhu zábavy se totiž točí obrovské peníze. Zápasy se v různých zemích liší, např. v Thajsku přišli se zmírněním pravidel - zakázali kovové ostruhy a aby zápas skončil, nemusí být protivník mrtev, ale stačí, když před soupeřem třikrát uteče, silně krvácí nebo není schopen zaujmout bojový postoj.
Někdy to netrvá ani minutu a je rozhodnuto.
Majitel poraženého nasadí chrániče zpět na ostruhy
a do arény vtrhnou uklízeči, aby uklidili před dalším zápasem.
Někteří vyhráli a přijímají výhru.
Hodně, hodně peněz.
Kohouti s lehkým zraněním končí na klíně ošetřovatelce, která je venku před arénou hned po skončení zápasu zašije.
Mají i svého specialistu na složitější operace.
Tak jsi dnes zase vyhrál Pepiku? No jooo, šampion, to víš. Tak zase za týden...
