Úrazy se mi vždy vyhýbaly. Na cestách jsem se potýkala pouze s angínou nebo průjmem. Tentokrát mi museli řezat nohu. Ale říká se přece, co tě nezabije, to tě posílí.
Přistáváme v Colombu a jedeme do Hikkaduwy na jihozápadním pobřeží ostrova. Je září a déšť, který je na této polovině ostrova od dubna, ještě neustal. Proto pokračujeme na východ za sluncem. Cesta je dlouhá, trvá deset hodin. Během jedné pauzy si odskakuji na záchod do džungle, na nohou jen žabky. „Aau, do háje, co to bylo?“ zakleji při cestě zpět. V chodidle mám zaražený trn. Žádné drama. V autě místo vydezinfikuji domácí slivovicí a jede se dál. Na místě stíháme východ slunce, koupeme se v moři a pozorujeme rybáře, kteří právě dorazili na břeh s lodí plnou stříbrno modrých tuňáků. Na pláž přicházejí první surfaři, aby pod ospalým sluncem pokořili pár vln. Několik psů se honí po studeném písku, na mořské hladině se odráží červená barva nebe a v dáli nějaká slečna protahuje své tělo do všech stran. Krásný začátek dne.
Půjčujeme si motorky a následující dny projíždíme okolí. Je zde národní park s několika jezery, kam se hlavně navečer stahují hejna ptáků, stáda buvolů a sloni. Ty potkáváme občas i na silnici, ale vypadají, že je silniční provoz vůbec nezajímá. Jednou večer nás míjí auto jedoucí v protisměru, které bliká ostošest. Přemítám, co se asi může dít, když najednou prudce brzdíme před sloním zadkem. Slona to ale nechává v ledovém klidu a šourá se pomalu dál.
Hodně surfujeme. Učím se na baby spotu, kde jsou menší vlny. Nevěřila jsem, jakou mají sílu a jak velkou rychlost můžu nabrat, když na nich jedu. A tak jsem v prvních dnech několikrát nemilosrdně vyplivnuta na břeh, jelikož neovládám zatáčení a mám takovou radost, že jedu a udržím se na prkně, že neumím seskočit a vyhnout se tak tvrdšímu pádu na mělčině u břehu. Surfování mě začalo bavit. Je to krásný sport. Celý den sedíte nebo poleháváte na prkně a vyhlížíte, zda se v dáli nezačne rýsovat sjízdná vlna. A když se objeví, všichni surfaři se otočí po jejím směru a zkouší ji chytit. Je báječné párkrát zapádlovat rukama, postavit se, udržet balanc a nechat se unášet po hladině.
Rána po trnu se zanítila a je plná hnisu. Na nohu nemůžu došlápnout. Nedokážu vymáčknout všechno, co je uvnitř, a tak není jiného řešení než jít do nemocnice. Lékařovo: „Something is inside“ mě pěkně vyděsí, fantazie v tu chvíli pracuje naplno a já vidím různé organismy, které mi budou kolovat tělem a sežerou mě zaživa. Naštěstí ale myslí jen zánět. Dvě injekce a následné rozříznutí ukončují mé utrpení, ale bolest, kterou si prožiji při tom nechci už nikdy zažít.
V životě jsem tak nezařvala jako tam, když mi lékař vrazil injekce několik centimetrů hluboko do chodidla přímo v místě zánětu. Připadalo mi, jako když injekce maso v noze trhá. Slzy mi tekly samy od sebe proudem a byla jsem absolutně mimo. Lékař umrtvenou nohu dvěma řezy otevřel a ránu vymačkal. Sestřičky chodidlo zavázaly a já po jedné noze odskákala na připravený skútr. Dostala jsem antibiotika a za dva dny jela na převaz. Do týdne jsem byla v pořádku. A cena za lékařskou péči a prášky? Neplatila jsem nic. Byla jsem totiž ve státní nemocnici.
Pokračujeme do horského městečka Ella, které je známé svými krásnými výhledy do údolí a velkým počtem vodopádů. Kochám se až do doby, kdy mě při jízdě na motorce bodne do stehna bambara. Je to hmyz dvakrát větší než náš sršáň a místní obyvatelé mi sdělili, že „seven bambaras = one cobra“. Stručně řečeno: Když člověka kousne bambara sedmkrát, je po něm. Rána pálila jako ďas, během chvíle se mi hůř chodilo, protože mě neposlouchala postižená noha, ale to byla záležitost jen několika hodin. Místo ale dva dny svědělo tak, že jsem měla chuť si ho prodrbat až na kost.
Na cestě zpět do Colomba navštívíme jednu z mnoha želvích farem, které se zde vyskytují. Na Srí Lance žije pět druhů mořských želv - kareta obecná, pravá, obrovská, zelenavá a kožatka velká. Všechny jsou ohrožené. Z důvodu velkého úbytku želví populace vzniklo na Srí Lance velké množství líhní a želvích farem, jejichž cílem je želvy chránit. Zaměstnanci vykupují vejce od místních obyvatel a zabraňují tak jejich konzumaci. Zahrabou je do písku a označí cedulí s názvem želvího druhu. Trvá 48 – 60 dnů (v závislosti na počasí) než se začnou líhnout mláďata. Poté jsou umístěna do malých betonových nádrží, oddělených od dospělých jedinců a po několika dnech je většina z nich vypuštěna do moře. Díky tomuto způsobu např. želví farma v Habaraduwě za dvacet pět let své existence vypustila do oceánu více než půl miliónu želv.
Jako malá jsem si při poslechu skladby V šálku čaje na Srí Lanku od Lenky Filipové představovala, jak pozoruji stáda slonů a sedím uprostřed zelených čajových plantáží zalitých sluncem. To jsem ještě netušila, že se mé představy stanou skutečností. Realita nakonec předčila má očekávání. Už chci zase ležet na surfu pod azurově modrým nebem a užívat si lehkost bytí.
