Ty případy jsou stejné jako přes kopírák. Potká dívku. Jsou spolu několik měsíců, rok, dva. Vztah klidně plyne. On zrovna neskáče radostí, ale je rád, že má vedle sebe někoho, kdo ho zná a nemusí sedět každý víkend v baru a platit drinky vystajlovaným osmnáctkám, které se hloupě hihňají a jsou dobré akorát na sex. Přece jen je mu už něco málo přes třicet a tohle už má přece za sebou.
Teď chce klid a ten má. Zatím. Po roce začíná vztah haprovat. Nahoru a dolů, rozchody a návraty. „Proč s ní jsem? Já nevím, už jsem si na ní zvykl a všude se něco najde, ne?“ Ano, všude něco je. A většina z nás nerada opouští zaběhnutý stereotyp. Raději dáváme vztahu šance pořád dokola a čekáme, že se něco změní. A tak čeká a čas plyne. Ale samozřejmě se nemění nic. Doba, kdy se oba snažili změnit na sobě to, co druhému vadilo, už je pryč. Teď jsou prostě takoví, jací jsou. Nikdo nevydrží dlouho dělat věci, které mu nejsou přirozené, jen proto, aby byl druhý spokojený. Takže je schopný několik měsíců trávit večery doma u televize než zase začne chodit s klukama na pivo, dvakrát jí uvaří holou verzi číny, párkrát přinese kytku, přetrpí jeden welness pobyt a zajede k jejím rodičům. Pak už to nedělá nebo dělá, protože musí. Jinak by totiž bylo zle a to je to poslední, co chce.
Měsíce plynou a na něm se začíná projevovat nespokojenost. „Proč s ní jsem? Já ti fakt nevim. Nic mi to nedává, jen mě to vysává. To budu fakt radši sám a třeba se objeví někdo, s kým mi bude líp. Když je to nanic už teď, co bych s ní dělal celý život? Ukončím to.“ Je zajímavé, jak hodní kluci přitahují potvory. Ty tiché dívky, které působí dojmem kam je člověk postaví, tam je najde, si jsou totiž moc dobře vědomy toho, že ten hodný klučina, který je ve většině případů samozřejmě dobře finančně zajištěn, od nich může odejít. A tak se o pár měsíců později dozvídám, že místo rozchodu bude svatba, protože přítelkyně otěhotněla.
„Ona nebrala antikoncepci?“, ptám se. „Jo, brala, nevím, jak je to možný, taky jsem si myslel, že se to nemůže stát, ale stalo se to.. Ale prý se to stává…“ Ano, stává. Když žena chce, moc dobře ví, jak zařídit, aby to na chlapa ušila. Způsob, jak k sobě přitáhnout chlapa dítětem. Žádné selhání antikoncepce, jen sprostý kalkul. Poslední možnost, aby jí neutekl. Takže následuje svatba. A to co nejdřív, aby se nevěstě pod bílými šaty nerýsovalo bříško a lidi si neříkali, že se brát museli. Oni se přece berou z lásky.
A pak ze stejné lásky chodí za milenkou a říká jí, jak mu s ní je krásně. A ona je to pravda. Této dívce rád vaří, nosí jí květiny a občas zajedou na wellness víkend. Nebo na hory, protože ty mají oba moc rádi a jeho manželka by s ním na hory nikdy nejela. Mají stejné zájmy, je mu s ní báječně! Ale když se dozví, že má manželku a dítě, opustí ho. A on každý den přemýšlí, proč se do toho nechal zahnat. Proč byl tak slabý a zůstal s matkou svého dítěte, i když cítil, že s ní být nechce. Nechtěla jít na potrat. Jak jinak. Ale říci takové dívce, že s ní prostě kvůli dítěti nebude, není žádná ostuda, projev zbabělosti nebo nezralosti. Na jeho místě bych takovou babu nechala jít. I kdybych musela platit alimenty. Bylo to totiž jen její rozhodnutí. A nebylo fér. Všichni máme jen jeden život, možnost vybrat si toho, s kým nám je dobře a s kým si život budeme prostě a jednoduše užívat. A pokud to tak necítíme, dítě ani svatba to nezmění.
Závěrem: Oficiálně je spolehlivost antikoncepce PŔI SPRÁVNÉM UŽÍVÁNÍ 99 %, stejně jako kondom. To snad hovoří za vše.
