Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve Východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?
Přilétáme do Dar es Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. "Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a cena je čtyřicet dolarů," říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky, že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkávám s tím, že na mně chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů na osobu. Přeplatili jsme tak o třicet dolarů a přispěli místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.
Hned po vystoupení z lodi v Zanzibaru vidím informační stánek pro turisty. Vláda ví, jak to tady chodí a raději platí úředníky, kteří turistům přímo objednají ubytování v hotelu, zařídí pronájem motorky nebo zorganizují výlet než aby turisté byli obelháváni a platili navíc za zprostředkování služeb. Ubytovali jsme se v hotelu ve staré části města, tzv. Stone Townu, jež byla v roce 2000 zapsána do světového dědictví UNESCO. V desítkách uliček, které jsou v mých očích všechny stejné, nejsem schopna najít tu, která vede zpět do hotelu. Opět se utvrzuji v tom, že můj orientační smysl je na bodu mrazu. Během procházky po městě se na nás zavěsí otrhaný starší muž. Je jasné, že chce peníze. Nabízí se pro roli průvodce. Přijímáme, i když pochybujeme, že se něco dozvíme. Asi hodinu se procházíme úzkými uličkami, které jsou lemovány vysokými domy, a tak je většina z nich ponořena do stínu bez přítomnosti slunečních paprsků. Loučíme se bohatší o mnoho informací. Například, že město zažilo perskou, arabskou i koloniální dobu, která se projevila hlavně na architektuře. Pro Stone Town jsou typické zejména masivní dveře s vyřezávanými motivy, které byly způsobem, jak dát najevo vznešenost sídel, do nichž byly bránou. Sloužily také jako obrana proti rozzuřeným válečným slonům. Většina dveří je starší 150 let a v dobrém stavu zůstává díky kvalitnímu dřevu z chlebovníku, teaku, sezamu (dováženého z Indie) nebo durianu, které je odolné vůči termitům a vodě. Motiv lana nebo řetězu vyřezaný do rámu představoval symbolickou ochranu proti zlu.
Většinovou část příjmů ostrova tvoří turismus, a možná to je důvod, proč jsme se s nevraživostí u místních obyvatel nesetkali, naopak. Jsou laskaví, přátelští, ochotni pomoci. Rádi se s námi zastavují na ulici a ptají se, jak se nám na ostrově líbí nebo odkud jsme. Když zjistí, že z České republiky, nadšeně vyhrknou jména známých českých fotbalistů. Typický je pozdrav Jambo (ahoj) a Hakuna matata, což znamená pohoda, žádný spěch a je tím míněno, že si máte pobyt na ostrově pořádně a bez zbytečných nervů užít. Jsou rádi, když použijeme alespoň nějaké slovíčko v jejich jazyce, v tomto případě ve svahilštině. Stačí pozdrav nebo poděkování, ocení to. Nechť je příkladem situace, kdy jsem si kupovala sušenou rybu na trhu a anglicky se zeptala asi sedmdesátileté stařenky na cenu. Svahilsky se začala zlobit. Domyslela jsem si, že říkala něco ve smyslu:"Když to neumíš říci svahilsky, tak sem nelez." Paní sedící vedle ní jí to přeložila, takže jsem dostala rybu a poděkovala svahilsky. Stařenka v tu chvíli roztáhla ústa do širokého úsměvu, který mě opravdu zahřál u srdce.
Nejlepší způsob, jak vidět z ostrova co nejvíce, je půjčit si motorku. Během dvou dnů projíždíme severní a východní část ostrova. Severní pláže jsou z města Zanzibar vzdáleny kolem šedesáti kilometrů, východní ještě méně. Hlavní silnice jsou široké a v perfektním stavu. Jedeme skrz palmovou džungli a míjíme vesničky s mávajícími dětmi. Nacházíme nekonečně dlouhé opuštěné pláže s bílým jemným pískem. Moře je azurové a teplé, ale nevýhodou jsou extrémně velké odlivy, takže pokud máte strach vzdálit se několik stovek metrů od břehu, moc si nezaplavete.
Plavky jsou tolerovány v hotelových komplexech, ale já se koupala na obyčejných plážích u vesnic, a proto jsem vždy měla zahalena ramena a nohy - více než 90% obyvatel ostrova jsou muslimové, jejichž kulturu a naboženství respektuji. Na jedné z pláží narážíme na dalšího "dobráka". Nabízí nám tříchodové menu složené z místních specialit v restauraci s výhledem na moře. S dobrým pocitem, že jsme cenu usmlouvali na třetinu původní částky, ho následujeme. Míjíme několik restaurací na pláži, a když se začneme vzdalovat od moře, tušíme další podvod. Končíme v chýši, kde obědvají místní obyvatelé. majitelka ledabyle stírá ze stolu zbytky masa, odhání mouchy a na stůl pokládá talíř s porcí rýže a vařenými fazolemi, misku omáčky s masem a nakrájené mango. Najíme se ale výborně a máme zase další zážitek k dobru.
Kousek od hotelu se nachází velké tržiště. Každý den v podvečer lidé rozkládají dřevěné stolky, připravují nízké židle a nádobí. Oheň hoří pod velkými hliníkovými konvicemi plnými mléka nebo čaje, pod grilem s rybami nebo kukuřičnými klasy. Pouze plamínky svíček a ohně osvětlují toto místo a stíny se mihotají ve tvářích lidí. Od prvního dne jíme u stánku, kde pracuje mladý černošský chlapec. Servíruje placky, které vypadají a chutnají jako naše palačinky, jen nejsou ze sladkého těsta. K tomu nalévá horké mléko s cukrem nebo kořeněný čaj s mlékem. Kromě vařeného jídla se zde dá nakoupit také čerstvé ovoce, zelenina, ryby, káva, sypaný čaj a koření.
Milovníci skupiny Queen si přijdou na své v baru Freddieho Mercury na dlouhé písečné pláži lemující hlavní třídu. Objednávám si výbornou kávu servírovanou v konvičce, s kalíškem slazeného mléka a sirupem z cukrové třtiny a prohlížím fotografie kapely z dob její největší slávy, kreslené portréty zpěváka a trička s nápisem Queen. Na ostrově se nachází hned několik rodinných domů tohoto slavného zpěváka a jejich majitelé se předhánějí v tom, který že je ten pravý. Zpěvák žil na ostrově pouhých devět let a pak ho rodiče poslali na studia do Indie. I přesto se z jeho jména snaží místní obyvatelé těžit.
Naneštěstí jsme pobyt na Zanzibaru zařadili na začátek našeho měsíčního putování po Africe. Jak by se relax na tomto ostrově plném milých lidí býval hodil na jeho konci! Cestování po Tanzanii a Keni totiž bylo hodně náročné a po návratu domů jsem byla zralá na další dovolenou.
pro Koktejl
