"Rezervaci ubytování? Tu nemám. Stan je jediná možnost? Dobře. Rezervaci? Tu nemám. Musím spát ve stanu?? Hm. Rezervaci? Tu nemám. Zase stan??? V pětatřiceti stupních? To je opravdu za trest."
Malý autobus pomalu vystoupal k národnímu parku Kinabalu. Jeho dominantu a náš cíl - nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mt. Kinabalu (4101m.n.m.) - nevidíme, je zahalena v mracích. Vcházíme do areálu, zaplatíme vstupné a dostáváme informace. "Na horu opravdu není možné jít bez průvodce", opakuje nám poněkolikáté strážce parku. Nevěřím svým uším. Na Sněžku mě taky nikdo nedoprovázel. Osmikilometrová túra je rozdělena do dvou dnů, aby se co nejvíc vydělalo. Po cestě se totiž musí spát v chatách. I kdybychom na toto přistoupili, můžeme mít problém. Ubytování bývá často plné, zarezervované několik měsíců dopředu. Navíc bychom museli zaplatit za průvodce a pojištění při "výstupu" (povinné, i když máte své cestovní pojištění). Pozoruji desítky přijíždějících autobusů narvaných Číňany, kteří mají prázdniny. Když se obyvatelé této země dají do pohybu, stojí to za to. Z hory přichází skupina turistů. Je jich asi dvacet. Na krku mají pověšené kartičky, aby se vědělo, k jaké skupině a jakému průvodci patří. V rukách pevně svírají certifikáty o výstupu a ve tváři mají vítězný výraz, jakoby právě sdolali Mt. Everest. Směšná a masová turistická záležitost. Nakonec se nám daří přemluvit jednoho průvodce, aby s námi na horu vylezl za den. Po vyplnění formuláře a rezervace na výstup ode dneška za dva dny nám ale sděluje, že pokud bude ošklivo, peníze zpět nedostaneme, ale můžeme jít jindy, až bude hezky. Tolik času, abychom si mohli dovolit čekat třeba týden na pěkné počasí umožňující výstup, nemáme, a tak se musíme smířit s tím, že se na nejvyšší horu JV Asie tentokrát bohužel nepodíváme.
Potřebujeme se dostat dolů do nížiny, tady není kde přespat. Ve 20 hodin sice jede autobus, ale projede kolem bez zastavení, i když na zastávce (nebo spíš jejím torzu) mávám, co mi síly stačí. Naštěstí stopnu místní manželský pár. Orangutaní centrum, které je naším dalším cílem, otvírá své brány v 9 hodin. Uvnitř areálu shlédneme informační video a pak pokračujeme k venkovnímu výběhu, kde probíhá krmení. Místo hromady orangutanů tam však jsou jen tři, jednoho z nich navíc přinesli ošetřovatelé až na místo.
Abychom si spravili náladu, vydáváme se na čtyř kilometrovou trasu zvanou Birds trail, která vede džunglí kolem centra. Správa parku nás varuje, že je po dešti a cesty nejsou příliš schůdné, to nás ale neodradí. Jdu v žabkách a při každém šlápnutí, kdy zapadnu do hustého bahna až po kotníky, mám pocit, že se mi nohu už nepodaří vytáhnou. Začínají se na nás přisávat desítky pijavic. Jsou rychlé a schopné za okamžik vylézt až do půli stehna. Překvapivě nečíhají jen v bahně, ale válejí se jen tak na zemi a zachytí se na cokoliv, co prochází kolem. Pak potkáváme orangutana, kterému chybí levá ruka a místo ní má pouze krátký pahýlek. Nejdřív se houpe na liáně, pak ale zpozorní a zaujatě si nás prohlíží. Je velmi přátelský. Jde po pěšině před námi, ohlíží se, a když je potřeba, dokonce počká. Tváří se velmi důležitě, jak se na roli průvodce jeho typu patří.
Cesta do dalšího národního parku je trnitá. Dva dny jedeme autobusem a pak ještě sedm hodin lodí po špinavé široké řece lemované jen džunglí a občas nějakou osadou s pár domy. Dostáváme se do vesničky Long Teravan v úplném srdci džungle. Ubytujeme se u místních v long housu, což je bydlení typické pro tuto oblast. Celou vesnici vlastně tvoří jeden dlouhý dům – představte si například dvacet našich řadových domů vedle sebe. Tento je ale ze dřeva a každá část patří jiné rodině. Dům našich hostitelů je složen z několika obrovských místností v přízemí a pokojů v prvním patře, kde spíme na matracích na zemi i my. Druhý den nás místní muži vezou do národního parku Mulu vzdáleného tři hodiny od vesnice. Tento park patří mezi nejnavštěvovanější na Borneu, je světovým dědictvím UNESCO a zároveň chráněnou rezervací, protože se jedná o velkou plochu neporušeného deštného pralesa, v níž se ukrývá například několik vzácných druhů orchidejí nebo vápencových skal ve tvaru ostrých špičatých věží. Cesta byla opravdu vysilující, ale pohled do života místních obyvatel žijících uprostřed džungle, za to stál. Komplikace pokračují. První otázka od zaměstnanců parku zní, zda máme rezervaci. "To snad ne", říkám si v duchu. Zbývá na nás jen ubytování ve stanu, což je v tropech opravdu za trest. V celém areálu se tyčí jediný stan - ten náš. Venku je hrozné horko a vlhko, ve stanu dusno a všude hejna komárů. Navíc se musíme mýt v umyvadle na WC, protože pro lidi spící ve stanu zde kupodivu nejsou zřízeny žádné umývárny. S lítostí pozoruji chatičky se sociálním zařízením, kterých je v celém parku spousta. První den následujeme průvodce do dvou obrovských jeskyní, kde žijí víc než tři milióny netopýrů, kteří každý den vylétají ven. Zpočátku rotují a čekají, až jich bude co nejvíce, a pak na obloze vytvářejí obrazce - kruhy. Loví v takto velkém počtu, aby nebyli tak snadnou kořistí pro dravce. V parku je spousta krásných vodopádů, u kterých se dá koupat, hodně turistických cest a procházek džunglí po dřevěných chodnících (nic pro dobrodruhy) nebo cesty po lanových mostech natažených mezi korunami stromů (tzv. sky walk).
Zpáteční cestu absolvujeme raději letadlem. Let trvá pár hodin místo tří dnů cesty autobusy a loděmi. Čeká nás národní park Bako, který patří mezi nejkrásnější malajské parky. Je známý hlavně díky opici Kahau nosaté (Proboscis monkey), která za pojmenování vděčí svému nápadnému nosu, vyskytuje se zde ve velkém počtu a ve skupinách požírá mangovníkové listy. Kromě ní zde žije spousta dalších druhů opic, například makakové a lemuři, divoká prasata nebo více než sto padesát druhů ptáků. I zde musíme, kvůli předem nezajištěnému ubytování, spát ve stanu. Velký oplocený prostor zastíněný vysokými stromy máme jen pro sebe. Tentokrát i s umývárnami. Každý den, nejčastěji ráno, nás navštěvují makakové. Musíme dávat pozor a zabezpečit stan, protože kdyby se do něj dostali, vše by ukradli. Stačilo venku omylem něco zapomenout a už jsem to neviděla.
Jsou nesmírně zvídaví a učenliví. Každý den s nimi trávíme několik hodin. V parku jsou krásné pláže s bílým pískem a hluboké zálivy, takže pár dní odpočíváme a koupeme se v úplně horké (sluníčkem prohřáté) vodě. Procházky po dřevěných chodnících vedou i deštným pralesem, kde pozoruji zejména pozoruhodnou flóru – například masožravé rostliny čekající na hmyz.
Mrzí mě, že jsem neviděla Rafflesii. Květ této rostliny mívá průměr i jeden metr a je tak největším na světě. Má pět okvětních listů a většinou červenou barvu. Vyskytuje se pouze v tropických deštných lesích jihovýchodní Asie. Alespoň mám o důvod navíc, proč se na Borneo vrátit.
